49. kázání z 2. května 2026 „Obřad pomazání nemocného podle Jakuba – I. část“ [Jk 5,14]
Z Jk 5,14 se o obřadu pomazání dovídáme to, že se týká věřících (viz též úvod listu v Jk 1,1), kteří se nevyhýbají společenství (proto fráze „z vás“). Nemoc, kvůli které bychom měli obřad podstoupit, Jakub nespecifikuje (může tak jít i o mentální poruchu, zkrátka cokoli, co nás dostává do stavu, kdy nemáme sílu, jak to vyjadřuje použité řecké slovo). Iniciativa má vzejít od nemocného, který má zavolat starší, tj. muže i ženy, kteří jsou starší nejen věkem, ale i zkušení po duchovní stránce, což jsou většinou ti, kterým církev svěřila zodpovědnost (kazatelé, vedoucí a starší sboru). Ti se mají nad nemocným modlit a potírat ho olejem. Potírání olejem je symbol, který doprovází modlitbu, která zde sehrává dle řečtiny hlavní roli. Proto je dobré si před obřadem udělat prověrku, zda ve svém životě nemáme něco, co by bránilo vyslyšení modliteb, a pokud máme, pak si to dát do pořádku. Bible uvádí celou řadu takových blokád, kupř.: (a) (nevyznaný) hřích, který člověk nechce opustit – jakýkoliv (Ž 66,18), (b) sobeckou motivaci modliteb – je nám lhostejné, jaký to bude mít dopad na Boží věc a druhé lidi okolo nás (Jk 4,3), (c) živení nedůvěry a pochyb (Jk 1,6–7), (d) neodpuštění druhým lidem (Mk 11,25), (e) nekřesťanské chování v manželství (1Pt 3,7), (f) ignorování Božích požadavků zjevených v Bibli (Př 28,9), (g) neochotu se podřídit Boží vůli a Božímu plánu (1J 5,14), (h) zanedbávání pomoci druhým (Př 21,13), (i) nespravedlnost a násilí (Iz 1,15), (j) nevytrvalost v modlitbě (Lk 18,7), (k) duchovní pýchu (Lk 18,14), (l) okrádání Boha na desátcích a darech (dvě rozdílné kategorie!) (Mal 3,8–12), (m) neochotu sebereflexe a přijetí Božího působení na lidské srdce (Za 7,12–13), (n) narušený vztah s Kristem (J 15,7), (o) kontakt s okultnem či ezoterikou (1K 10,21).
48. kázání z 28. března 2026 „Muž nesoucí džbán vody“ [L 22,7–13]
V perikopě „Příprava velikonoční večeře“ evangelista Lukáš (L 22,7–13) zmiňuje muže nesoucího džbán vody (řec. keramion). Petra a Jana musel tento muž zaujmout stejně jako by nás zaujala žena, co si mění na svém autě na ulici brzdové destičky – starost o vodu byla tehdy takřka výhradně ženskou doménou. Tím, že se daný muž rozhodl naplnit potřebu, která se vyskytla, Bůh si tohoto muže mohl použít pro svůj záměr a včlenil ho do svého plánu, který vyústil v ustanovení obřadu Večeře Páně. Daný muž možná ani nevěděl, že se stal součástí Božího plánu – nejspíše dovedl do domu hospodáře Petra a Jana nevědomky. EGW v PP 475 píše: „Až naše pozemské dílo skončí, shledáme, že každá z drobných povinností, kterou jsme věrně splnili, přispěla svým nesmazatelným dílem k dobrému.“ Měli bychom se s tímto mužem nesoucím džbán vody identifikovat – byl to obyčejný člověk, který udělal obyčejnou věc. A Bůh si ji použil… Bůh chce i s námi spolupracovat nejen ve velkých věcech, ale i v těch naprosto obyčejných každodenních povinnostech. Budou to jednou zajímavé chvíle, až se v nebi dozvíme, kde všude jsme svým věrným a pečlivým vykonáváním obyčejných každodenních povinností posunuli vpřed Boží dílo, a ani jsme o tom nevěděli.
47. kázání z 31. ledna 2026 „Jistota Boží ochrany do splnění našeho úkolu“ [J 7,1–14]
Můžeme se jako křesťané plně spolehnout na Boží ochranu, jak se naučil jeden z prvních sobotních adventistů – Heman S. Gurney „zpívající kovář“, který jednoho dne v roce 1846 vyjel s trojicí žen Ellen, Sarah a Ashley na loďce do zátoky Buzzards Bay směrem na ostrov West Island. Potkala je už večer, když byla tma, bouře, při které hrozilo, že se nakonec v moři utopí. Po modlitbě dostala Ellen (tehdy ještě Harmonová) vidění, kde jí bylo ukázáno, jak zpětně vzpomíná, „že by spíše vyschla každá kapka vody v oceánu, než aby se nám cokoliv stalo, neboť mé dílo teprve začalo.“ Podobně to měl i Ježíš, jak nám ukazuje J 7,1–14. Ježíši šlo v Judsku o život, a tak se této oblasti vyhýbal. Když ho Bůh Otec ale povolal v Judsku do díla, tak šel – a to nejen do Judska, ale dokonce do hlavního města Judska – do Jeruzaléma, a nejen do Jeruzaléma, ale dokonce do hlavního centra Jeruzaléma, totiž do chrámu, kde neohroženě učil. Bůh ho chránil, nemohlo se mu nic stát. Když ale svůj úkol splnil, tak mu Bůh ochranu odňal a Ježíš skončil na kříži. Podobně i my nemáme důvod se s tímto světem moc spojovat – jsme jen poutníci, které Bůh jako své děti plně chrání, a na to se můžeme a máme zcela spolehnout. Jakmile zde splníme svůj úkol, který Bůh zde s námi má, je nejlepší na svém životě už nelpět a přijmout Boží odvolání.
46. kázání z 10. ledna 2026 „Rozpoznatelnost satanova působení“ [Jb 1,12.16; 1Kr 18,17–29; Zj 13,11–17]
Ani jedna jediná ezoterická metoda alternativní medicíny z dvojitě zaslepené randomizované studie s dostatečně velkým vzorkem a vydaná v důvěryhodném nepredátorském odborném časopise nevyšla pro danou metodu lépe než placebo. Proč? Příběh o střetu Elijáše a Baalových proroků na hoře Karmel z 1Kr 18,17–29 nám ukazuje, že Bůh satanu svazuje ruce v situaci, kde se má veřejně dokázat, kde je pravda. Ne že by satan neuměl rozdělat oheň (viz jeho použití v příběhu o Jóbovi v Jb 1,16), ne že by ho rozdělat nechtěl, ale nebylo mu to Bohem umožněno. Ezoterické metody alternativní medicíny jsou úspěšnější než placebo u jednotlivců – když se chtějí nechat podvést, je to jejich věc. Pokud jde ale o jasné stanovení, kde je pravda, Bůh si tuto doménu hlídá. Avšak věci se změní. Dle Zj 13,11–17 nechá šelma ze země před zraky lidí sestoupit i „oheň z nebe“ (Zj 13,13). Přijde moment zlomu a nikdo z nás neví, kdy nastane, od kterého Bůh nebude satanu bránit v tom, v čem mu doposud bránil. Na vyhodnocení reality už nebude stačit náš rozum. To jediné, o co se člověk bude moci jednou opřít, budou nadčasové biblické principy (kupř. princip lidské hříšnosti, kterou ezoterické metody alternativní medicíny popírají). Vše ostatní (od životních zkušeností až po omezenou lidskou logiku) ztratí svou relevanci (včetně dvojitě zaslepených randomizovaných studií, na které dnes ještě člověk může dát…).
45. kázání z 27. prosince 2025 „Snídaně Páně“ [J 21,1–14; 1K 1,26–29; 2K 9,8–9]
Ježíš unaveným učedníkům před svým nanebevzetím uspořádal „Snídani Páně“ (J 21,1–14). Připravil jim chleba a rybu – základ stravy a symbol odkazující na zázrak nasycení čtyř a pět tisíc mužů, který jim měl připomenout, že se Bůh o jejich potřeby (tělesné i duchovní) postará. Stalo se tak u Tiberiadského (= Kineretského = Genezaretského = Galilejského) jezera / „moře“, místa, kde toho s Ježíšem nejvíce prožili a hlavně kde si je povolal (rovněž po neúspěšném rybolovu) – připomenul jim tím jejich vyšší cíl, ke kterému měli směřovat. Bylo by jistě fajn, kdyby i nám Bůh uspořádal „Snídani Páně“ – příležitost, kdy by nám, když se necítíme nejlépe, připomenul, že se o naše potřeby postará a že s námi stále počítá. Můžeme si však vzít J 21,1–14 za vzor a „Snídani Páně“ uspořádat pro někoho jiného. Asi tak jako apoštol Pavel pro svůj sbor v Korintu, který povzbudí přesně dvěma myšlenkami, které Ježíš skrz „Snídani Páně“ předal (1K 1,26–29; 2K 9,8–9). Kdo ví? Možná když se Bohem necháme použít k uspořádání „Snídaně Páně“ pro někoho v našem okolí, tak Bůh zařídí, že ji v pravý čas někdo uspořádá i pro nás.
44. kázání z 29. listopadu 2025 „Křest za mrtvé“ [1K 15,29]
Pavlův výrok o křtu za mrtvé (1K 15,29) v dějinách nasbíral okolo 200 výkladů! Nejznámější je ten, který propagují mormoni (členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů). Ti věří, že je třeba se křtít za mrtvé, neboť je pro ně křest neoddiskutovatelnou podmínkou spasení. Zemřelí podle nich po smrti dále žijí jako duchové (bez těla), a tudíž se mohou rozhodovat (pro či proti Bohu), ale nemohou se bez těla nechat pokřtít. Musí to tak za ně udělat někdo jiný. Proto jsou mormoni též specialisté na rodokmeny, neboť pátrají po svých příbuzných, aby se za ně všechny mohli nechat pokřtít. S takovým výkladem se však jako adventisté neztotožňujeme, neboť z Bible víme, že narušením jednoty těla a ducha (smrtí) ztrácíme svou existenci a náš konečný osud si tak určujeme během svého života. Verš z 1K 15,29 zaznívá v kontextu Pavlovy snahy oponovat těm, kdo v Korintu prohlašovali, že neexistuje tělesné vzkříšení (zmrtvýchvstání). Předložka „za“ z 1K 15,29 se dá přeložit i jako „kvůli“ – význam Pavlova vyjádření by pak byl ten, že jsou lidé, kteří odevzdávají svůj život Ježíši kvůli mrtvým (byli jimi motivováni – ať už jejich příkladem / vzorem, který je přesvědčil, anebo nadějí, že se s nimi setkají jednou v nebi). Snad se jednou v nebi dozvíme i my, že nikoliv „za nás“, nýbrž „kvůli nám“ zesnulým proběhlo po naší smrti pár křtů, že se lidé po naší smrti rozhoupali odevzdat Bohu svůj život.
43. kázání z 25. října 2025 „Sobectví jako důvod nevyslyšených modliteb“ [J 4,46–54]
Královský služebník (řec. ὁ βασιλικός) prosil Ježíše, aby s ním šel do Kafarnaum, kde měl svého umírajícího syna. Ježíš se však rozhodl splnění jeho prosby pozdržet – viděl v ní sobectví: Královský služebník si zázrak (uzdravení svého syna) nastavil jako sobeckou podmínku. Pomůžeš? Přijmu tě jako Mesiáše. Nepomůžeš? Nepřijmu. Ježíš ho musel vést k uvědomění, že za jeho prosbou stojí sobectví. Pak teprve došlo k odblokování a mohl jeho prosbu splnit. Podobně je to, jak píše EGW, i s našimi modlitbami: „Spasitel nám chce dát víc, než žádáme. Nevyhovuje našim prosbám hned, aby nám ukázal, jak zvrácené je naše srdce a jak nutně potřebujeme jeho milost. Chce, abychom se zbavili sobectví, které nás k němu přivádí. Musíme uznat svou bezmocnost a ubohost a cele se spolehnout na jeho lásku.“ (TV 123) Problémem je sobectví, Boží reakcí je pozdržení vyslyšení našich modliteb a řešení je uznat potřebu Boží milosti a spolehnout se na jeho lásku. Proto je dobré, když se za něco dlouhodobě modlíme, a Bůh mlčí, položit si otázku: Nezablokoval jsem náhodou celý ten proces vyslyšení modlitby svým sobectvím? Jak k Bohu přistupuji: Je pro mne prioritou? Přistupuji k Bohu se svým problémem s důvěrou a pokorou jako ke svému Stvořiteli a Vykupiteli? Usiluji o zdravý vztah s ním, ať to stojí, co to stojí? Anebo ho chci využít jen pro řešení svého problému, který mne právě teď tíží, ať už je jakkoliv závažný?
42. kázání z 20. září 2025 „Vládce tohoto světa“ [J 14,30–31]
Ježíš uprostřed své tzv. řeči na rozloučenou (J 13–17) přisoudí satanovi titul „vládce tohoto světa“ (J 14,30–31), myšleno vládce lidstva, které se odcizilo Bohu. Ježíš chce, aby učedníci rozuměli tomu, kdo stojí za zlem a proč projití zlem (kupř. vážnou nemocí, nehodou, apod.) neznamená prohru, ale naopak to může znamenat vítězství: Je to příležitost ukázat světu, že Boha milujeme a že ho posloucháme. Touto podívanou můžeme světem zatřást a satan ztratí některé ze svých poddaných – jeho svět, který ovládá se zmenší. Krásně to vyjadřuje i EGW v PNL 268: „Křesťan, který je trpělivý a raduje se navzdory bolestným ztrátám a utrpení a který dokáže pokojně, klidně a s neochvějnou vírou přijmout dokonce i smrt, může pro evangelium udělat více, než by byl udělal, kdyby dlouho žil a po celý svůj život věrně pracoval.“
41. kázání z 30. srpna 2025 „Bůh působí na naše nepřátele“ [Př 16,7]
Př 16,7 nám ukazuje na Boží prozřetelnost: Bůh neustále vyhodnocuje náš život (naše jednání, chování, uvažování, celkové směřování, morální profil se mu buď líbí, anebo nelíbí), toto vyhodnocení používá jako kritérium (nezůstává u pocitů, ale přechází k činům). Nejedná jen s každým odděleně, individuálně, ale i na sociální (společenské) úrovni – řeší dynamické vztahy mezi námi lidmi. Je Bohem vztahů a usiluje o jejich povznesení, o pokoj. Toto úsilí může dopadnout trojím způsobem: neúspěšně (viz Gn 4 – příběh o Kainovi a Ábelovi; Kain odmítl Boží snahu o napřímení jejich vztahu a Ábela zabil), částečně úspěšně (viz Gn 31 – příběh o Lábanovi a Jákobovi; Lában se nechal zastavit skrz sen ve svém hněvu proti Jákobovi – skončilo to neutralitou), anebo plně úspěšně (viz Gn 50 – příběh o Josefovi a jeho bratrech; nakonec se všichni usmířili, ačkoliv Josefovi bratři nejprve ukládali Josefovi o život). I když Boží vedení ku pokoji se může podařit někdy jen částečně a jindy dokonce vůbec, Bůh má situaci pevně ve svých rukou. Pak to pro jeho věrného znamená, že mu to vynahradí jinak: to, že k plnému usmíření s jeho nepřáteli nedojde, mu bude k nejlepšímu užitku (viz Ábel – první mučedník ve vesmíru, se vším, co z toho plyne; Jákob – nemusel být pokoušen Lábanovým synkretismem). Stojí za to žít tak, aby se naše cesty Bohu líbily.
40. kázání z 26. července 2025 „Boží trůn aneb co dělá bohoslužbu bohoslužbou“ [Zj 4,1–11]
Co dělá bohoslužbu bohoslužbou? Kdy by pro nás přestala být bohoslužba bohoslužbou? Kdybychom se ocitli mimo modlitebnu? Kdyby zmizely židle, klávesy či kazatelna? Kdyby odpadla SŠ či kázání? Kdyby se zapomnělo na písně či modlitby? Kdybych nemohl přidat svou troškou do mlýna? Kdyby se nevybíraly dary, anebo by nebyla přestávka? Ježíš ve Zj 4 Jana pozve, aby se podíval na nebeskou bohoslužbu probíhající v trůnním sále nebeského chrámu jako na vzor a ideál. Při svém popisu Jan nápadně často zmiňuje slovo trůn, na které pokládá důraz. Použije ho 14x – vše se snaží k trůnu vztáhnout a s ním nějak spojit. Bohoslužbu dělá bohoslužbou přijetí a vyznání skutečnosti, že Bůh sedí na trůnu. Vše ostatní jsou jen kulisy. Máme uvažovat a žít tak, aby to odráželo naše přijetí Boha-Stvořitele jako všemohoucího vládce, jako toho, kdo sedí na trůnu. Během týdne žijeme s vědomím, že Bůh vládne. V sobotu to pak vyznáváme. Spojení obojího je pak bohoslužbou. Kdyby náhodou někdy odpadla některá z nám známých a navyklých kulis, naší bohoslužby se to nedotkne. Koneckonců i Jan na malém ostrově v Egejském moři, na Patmosu, mohl prožít bohoslužbu, ačkoliv mu chyběly kulisy, na které byl zvyklý.
39. kázání z 19. července 2025 „Hatšepsut a modlitby za ty, kdo mají moc“ [Ex 2,1–10; 1Tm 2,1–4]
Hatšepsut = „První mezi ušlechtilými“ byla v Egyptě, v Nové říši v 16. st. př. n. l. v rámci 18. dynastie dcerou faraona Thutmose I., který nařídil, aby byli obětování hebrejští chlapečci Hapimu, božstvu spojenému s řekou Nil a jejími záplavami. Ona sama se postavila proti nařízení svého otce a jednoho hebrejského chlapečka – Mojžíše – zachránila. Kritické období (příkaz zabíjet neplatil věčně) překlenula tím, že nechala Mojžíše vychovávat u Jókebed. Ačkoliv její čin na nás může působit pozitivně (a také pozitivní byl), ona sama byla později uzurpátorka trůnu (Thutmose III. – faraon, který zažil exodus, si musel na svou vládu, která mu patřila, počkat, až zemřela), manipulátorka, která si po celý zbytek života vytvářela kult osobnosti, jak nám ukazují dějiny. Těžká politička, která si cestu k úspěchu nedláždila férově. A přesto si ji Bůh použil v rámci svého plánu spásy. Apoštol Pavel nás v NZ (1Tm 2,1–4) vybízí, abychom se modlili za všechny, kdo mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem. EGW v NÚD 115 píše, že se Jókebed za Mojžíše modlila a že faraonovu dceru na místo, kde ležel Mojžíš, přivedli andělé. Ti ji vnukli myšlenku jít zrovna na toto konkrétní místo (a možná i tu, co dál). Naše modlitby nerozhodují o tom, co a zda vůbec andělé budou dělat (neposlouchají nás, nýbrž svého archanděla – vůdce Ježíše), ale zato spolurozhodují o velikosti a intenzitě možného pole jejich působnosti. Toto pole zvětšují, a naopak u démonů zmenšují. Proto je dobré si najít v naší zákonodárné, výkonné či soudní moci svou Hatšepsut, někoho, za koho se budeme modlit, protože andělé mohou na daného člověka působit, mohou mu vkládat různé myšlenky, mohou blokovat myšlenky démonů, které mu chtějí vložit oni, atd. Jednou nás v nebi čeká vhled do úžasného boje o každého politicky exponovaného člověka a my máme možnost teď v tomto boji zanechat svou vlastní stopu skrz naše modlitby.
38. kázání z 05. července 2025 „Slovo ‚těsný‘ v příběhu o navrácené sekeře“ [2Kr 6,1–7]
Bůh na prorocké žáky dopustil dočasný diskomfort: tíseň (těsnost). Ta se stala podnětem (impulzem) k růstu, posunu a zlepšení. Nebýt tísně, nezažili by nadpřirozený Boží zásah, nebylo by rozšířeno místo, kde se scházeli (v budoucnu by tak byl menší potenciál příchodu nových prorockých žáků) a my bychom měli v Bibli o jeden příběh, který by nás mohl formovat, méně. Fakt, že prorockým žákům bylo místo, kde před Elíšou sedávali, těsné, se stal požehnáním. Když se přeneseme z 2. pol. 9. století př. Kr. do současnosti, je na stole otázka: Co bychom my popsali v našem životě jako „těsné“. Dokážeme vidět v diskomfortu (tísni), kterou na nás Bůh dopouští, potenciál (pobídku) k růstu, posunu a zlepšení?
37. kázání z 28. června 2025 „Boží načasování“ [J 13,1]
Ježíš počítal s Božím načasováním: Jeho smrt byla naplánována na 15 hodin v pátek 27. dubna roku 31 našeho letopočtu. Pokud jde o hodinu Ježíšovy smrti, prozrazuje nám, že Ježíš je Boží beránek (okolo této hodiny byla přinášena večerní oběť a také měl být zabit velikonoční beránek). Co se týče dne Ježíšovy smrti, předcházel velkému svátku, kdy se setkala klasická a ceremoniální sobota (cca jednou za pět let). V tuto sobotu odpočinul po své vykupitelské práci a ukázal tak na neměnnost a svatost Zákona. Rok jeho smrti nás přivádí zpátky k Danielovu proroctví o sedmdesáti týdnech (Da 9,24–27). Toto proroctví vyměřuje Božímu lidu lhůtu 490 reálných let (457 př. Kr. až 34 po Kr.) a navíc zmiňuje rok smrti Mesiáše (polovina posledního prorockého týdne, tj. rok 31). Židé tak měli možnost se ze smrti Mesiáše ještě poučit a zároveň získali důkaz, že Bůh bere tuto lhůtu velmi vážně – mohli pochopit, že Ježíšova smrt byla součástí širšího plánu naší záchrany, jež se rozvíjí v dějinách, které má Bůh plně ve svých rukou. Kéž je nám toto ultra důležité časové určení (15. hodina v pátek 27. dubna roku 31) připomínkou (kupř. pro náš modlitební život), že Bůh je Bohem času a správné načasování je pro něj důležité.
36. kázání z 24. května 2025 „Pozornost“ [Ž 1,2; 1Te 5,17; 2K 13,5]
Duchovní disciplíny (každodenní studium Božího slova – Ž 1,2; modlitba – 1Te 5,17; sebereflexe – 2K 13,5) vyžadují naši pozornost. Pozornost je v dnešní době stále těžší si udržet. Díky Bohu za to, že čím větší tma, tím jasněji svítí hvězdy. Je sice těžší si udržet pozornost, než tomu bylo dříve, ale zato nám Bůh dal možnost objevit toho o pozornosti daleko více, než dal předchozím generacím. Pro kvalitní pozornost je důležité mít stanovený jasný cíl a strukturu (musím si připomenout, co přesně chci dělat a proč to chci dělat). Dále je důležitý čas (především dvě okénka – dopolední od 8.30 do 10.30 a odpolední od 14.30 do 17.30) a také rozvržení do časových úseků po cca 25 minutách s následnou pětiminutovou přestávkou (viz technika pomodoro). Konečně je zásadní se soustředit na jednu činnost a neodskakovat k jiné, dokud tu jednu činnost plně neuzavřu (v opačném případě se ochudím o tzv. zbytkovou pozornost: angl. attention residue). To všechno jsme schopni ovlivnit. Existuje i doména, kterou nejsme schopni sami ovlivnit – kupř. náš démon může za určitých podmínek skrz různé nástroje, a to i ty lidské, anebo přímo sabotovat naši snahu o pozornost něčemu, co se dotýká Božích věcí. Kéž nám Bůh pomůže věnovat pozornost tomu, co si ji zaslouží.
35. kázání z 12. dubna 2025 „Aksa“ [Sd 1,11–15]
Aksa (= okrasný náramek na nohu) byla za doby Soudců ženou činu. Když ji její otec Káleb (= pes) provdal za Otníela (= Opatrovníkem je Bůh) do oblasti mezi Judskými horami a Negebem (pouští na jihu), tak se rozhodla prosit a vést k prosbě i druhé. Prosila o požehnání, o to, co ji umožnilo přežít v ne ideálním místě, do kterého se dostala. Prosila, a také dostala, čímž se nám stala vzorem i pro duchovní oblast: viz citát od EGW: „Součástí Božího plánu je poskytovat nám jako odpověď na modlitbu víry to, co by nám Bůh nedal, kdybychom o to neprosili.“ (VDV 343 = GC 525).
34. kázání z 08. března 2025 „Ježíšovo posvěcené jméno“ {kázání ve Svitavách na worshipu}
Ježíšů máme v NZ vícero – kromě Ježíše Nazaretského je zde ještě Ježíš, zvaný Justus (Ko 4,11) a Ježíš, zvaný Barabáš (Mt 27,16). Jméno si Ježíš vybral sám – Josef mu ho měl na pokyn Gabriela dát, protože měl Ježíš vysvobodit svůj lid z jeho hříchů. Ježíš znamená „Hospodin je vysvobození“, navíc jde o řecký překlad hebrejského jména Jozue. Mojžíšův následník Jozue se předtím jmenoval Hóšea, ale byl přejmenován, aby se stal ve svém životě předobrazem Ježíše a aby později Ježíšovi současníci mohli pochopit, v čem spočívá jeho služba: ve vysvobození (v náznacích ji znali už od Jozua, který převedl lid přes Jordán do Zaslíbené země, která byla ve SZ předobrazem nebe). Lidé tak v Ježíšově jménu mohli zaslechnout, že je v Ježíšovi činný Hospodin, který vysvobozuje (ze zajetí nemoci, posednutí, hříchu obecně…). Jeho jméno je posvěcené, tedy nefunguje pouze jako nálepka – pouhé pojmenování, nýbrž má Bohem oddělenou funkci (viz výše) + je živé, tedy to, co říká dané jméno, se skutečně děje: Hospodin je vysvobození. Pro mne i pro tebe!
33. kázání z 25. ledna 2025 „Příběh o Naamánovi: Jsme jako Jóram či Elíša?“ [2Kr 5,1–19a]
Naamán („Líbezňák / Krasoň“) dostane kožní chorobu, která jeho krásu překryje. Uzdravení hledá s pomocí svého krále Benhadada u izraelského krále Jórama. Ten sice věří v existenci Boha i jeho moc, ale nevěří, že by Bůh měl zájem zasáhnout ve prospěch takového člověka. Do situace zasáhne Elíša, který nabídne Naamánovi několik ponižujících a pokořujících situací, které jej však dovedou k uzdravení a k obrácení. Příběh nás staví před otázku, jak vypadají naše vlastní hranice, v rámci nichž jsme ochotni předpokládat Boží ochotu zasáhnout. Máme je na základě našich znalostí (o Bibli, Bohu, lidech…) a životních zkušeností (kupř. vyslyšených či nevyslyšených modliteb) definované jako úzké (podobně jako Jóram), anebo široké (podobně jako Elíša)? Příběh o Naamánovi nás vede k tomu, abychom udělali inventarizaci našich hranic a předefinovali je (pozměnili jejich vytyčení), uvědomili si, že Bůh je ochoten (samozřejmě za dodržení jistých pravidel) zasahovat do našeho života v daleko větším měřítku a šíři, než si to dosud jsme ochotni připustit.
32. kázání z 28. prosince 2024 „Potok Cedron“ [J 18,1] {kázání k Večeři Páně}
Ježíš podle J 18,1 přešel po VP s učedníky potok Cedron (z hebr. „Temňák“), oddělující Staré město v Jeruzalémě od Olivové hory, na jejímž úpatí se nachází zahrada Gethsemane (z aram. „Olivový lis“). Tento občasný vodní tok v jinak suchém údolí (vádí) byl místem, kde ústily kanály odvádějící krev z chrámových obětí, kde se nacházel hřbitov i smetiště s kusy zničených model. Zároveň byl Cedron vnímán jako symbolická hranice, přes kterou člověk přechází z bezpečí do nebezpečí, z Jeruzaléma (Města pokoje) do temnoty. Potok Cedron přešli Jan a Ježíš spolu s dalšími učedníky společně. Bůh je temnoty neušetřil, ale bezpečně je skrz ni provedl. Nevím, co se stane v roce 2025 našim potokem Cedronem, „potokem Temňákem“, co nás vytrhne z našeho pohodlí a bezpečí a vhodí do nepohodlí a nebezpečí. Ale kéž je pro nás dnešní obřad Večeře Páně na sklonku roku 2024 ujištěním, že nás při i po jeho přechodu chce provést Ten, který jím už sám jednou úspěšně prošel a zvládl i to, co následovalo.
31. kázání z 02. listopadu 2024 „Proč nečteme Bibli?“ [Ž 119,97]
Křesťané nečtou Bibli z různých důvodů: Připadá jim složitá, vyčpělá (znám ji, nemá mi co nového nabídnout), irelevantní, nedůvěryhodná (jde opravdu o Boží slovo?), skličující, nepochopitelná (tolik různých názorů, pravdy se beztak nedoberu), nezáživná, posvátná (selhal jsem, necítím se hoden), lživá (Bůh mě zklamal, nechci ho dále poznávat), evokativní (vyvolává mi negativní vzpomínky, kupř. jak mě někdo ke čtení v dětství nutil). Žalmista Bibli (pro něj tehdy Pentateuch) vnímá jako něco, do čeho se zamiloval. Jak se k němu přidat? 5P: přijetí, proces, původ, pravidelnost, promýšlení. Přijmout realitu (neskrývat se za tvrzení, že nemám čas či energii), důvěřovat procesu (identifikovat překážku a vytvořit plán na její odbourání), připomínat si a přijmout původ (není to jen tak nějaké slovo, ale text, který přichází od Tvůrce vesmíru), pravidelnost (vytvořit si zvyk a rutinu), promýšlení (nezůstat u čtení). Netřeba se bičovat, anebo se stydět, že nám připadá Bible taká či onaká: Prostě to Bohu předejme a poprosme ho o pomoc, osvojme si v jeho síle 5P.
30. kázání z 26. října 2024 „Judský prorok zadáven lvem“ [1Kr 13,1–32; 2Kr 23,15–16]
Judský prorok měl Izraelcům, kteří se od Judska odtrhli a vytvořili si dvě vlastní svatyně se zlatými býčky na severu v Danu a na jihu v Bét-elu, vyřídit poselství, že když je Boží a lidské slovo v konfliktu, máme se opřít o to Boží, vždy a za všech okolností (neexistuje žádné: Bůh musí mou situaci pochopit… / Já jsem si to s Bohem promodlil… / Druhým to vyšlo, tak snad i mně to vyjde… apod.). Bůh judskému prorokovi přikáže, aby v Izraeli nepřijímal žádnou pohostinnost a tím vyjádřil, že s nimi zásadně nesouhlasí a že žádné společenství / vztah / souhlas / ztotožnění se apod. není možné, dokud se neobrátí. Judský prorok se však nechal izraelským falešným prorokem oklamat, což ho stálo život. Bůh musel ve vážné situaci, kdy byl v sázce celý národ, přistoupit k radikálnímu řešení, které se však vyplatilo a fungovalo: Izraelský falešný prorok se jako první vlaštovka obrátil zpět k Bohu a následovali další, kteří se rozhodli na základě slov judského proroka a Božích činů vzepřít směru modloslužby, který jim nastavil jejich král Jarobeám. I pro nás platí, že když je Boží a lidské slovo v rozporu, máme se opřít o to Boží. Sílu k tomu ale nehledejme u sebe, není tam. Jenom se vyčerpáme a o to snazší kořistí budeme pro satana (jako se jí stal onen judský nejmenovaný prorok). Síla k tomu se řídit tím, co Bůh vyžaduje, přichází vždy a bez výjimky jako milost, a to v odpověď na naši upřímnou a pokornou prosbu vyslanou k Bohu ve jménu Ježíše Krista.
29. kázání z 28. září 2024 „Jaký smysl má zpěv pro věřícího člověka?“ {kázání v Šumperku na worshipu}
Zpěv je pro věřícího člověka nástrojem pro (a) misii [viz příklad Pavla a Silase v Sk 16], (b) terapii [viz celou knihu Pláč Jeremjášův, kde mu žalozpěv posloužil ke zpracování bolavých emocí], (c) výchovu [viz Mojžíšovu píseň v Dt 32], (d) jednotu [viz Pavlovu výzvu v Ef 5,19a a výzvu EGW ve Výchově 100: „Zkusme doma více zpívat, a ubude výčitek a kritizování.“], (e) uctívání [Ježíš zpíval i mimo kontext soboty a sboru], (f) duchovní boj [viz Abakukův žalm v Abk 3,1–19], (g) napodobování Boha [i Bůh zpívá – viz Sf 3,17].
28. kázání z 21. září 2024 „50 novozákonních textů, jež viděla Ellen G. Whiteová napsané zlatým písmem“
Tak jako byl Zachariáš potrestán tím, že oněměl, když projevil nedůvěru vůči tomu, co mu sdělil anděl (viz příběh v Lk 1), byla podobně potrestána i Ellen Gould Whiteová (v daném momentě ještě Harmonová) – zakladatelka naší církve, když pochybovala o tom, zda vidění, která od Boha dostávala, jsou skutečně od Boha, anebo jsou produktem tzv. mesmerismu, jak jí mnozí předhazovali. Když na ni Bůh začal působit, začala v mysli vidění vzdorovat, načež jí byl odebrán na 24 hodin hlas, s tím, že ve vidění ji bylo ukázáno 50 novozákonních biblických odkazů, napsaných zlatým písmem. Snad i v nás vykřešou jiskry víry a zaženou pochyby o Božím vedení: Lk 1,20; J 16,15; Sk 2,4; Sk 4,29–30; Sk 4,31; Mt 7,6; Mt 7,7–12; Mt 7,15; Mt 24,24; Ko 2,6–7; Ko 2,8; Žd 10,35–37; Žd 10,38–39; Žd 4,10–11; Žd 4,12; Fp 1,6; Fp 1,27–29; Fp 2,13–15; Ef 6,10–13; Ef 6,14–18; Ef 4,32; 1Pt 1,22; J 13,34–35; 2K 13,5; 1K 3,10–11; 1K 3,12–13; Sk 20,28–30; Ga 1,6–9; Lk 12,3–7; Lk 4,10–11; 2K 4,6–9; 2K 4,17–18; 1Pt 1,5–7; 1Te 3,8; Mk 16,17–18; J 9,20–27; J 14,13–15; J 15,7–8; Mk 1,23–25; Ř 8,38–39; Zj 3,7–13; Zj 14,4–5; Fp 3,20; Jk 5,7–8; Fp 3,21; Zj 14,14–17; Žd 4,9; Zj 21,2; Zj 14,1; Zj 22,1–5.
27. kázání z 17. srpna 2024 „Ehúd a Eglón“ [Sd 3,12–30]
Když Izraelci dělali to, co je zlé v Hospodinových očích (tj. to, co bylo v jejich vlastních očích sice to nejlepší, avšak v rozporu s Božími zákony, přikázáními, pravidly a principy), rozhodl se Bůh přestat Izraelce na čas chránit, neboť nic jiného už na ně zjevně nefungovalo. Trvalo jim 18 let, než porozuměli tomu, že je provazba mezi zlem, co prožívají (útisk ze strany jejich východních sousedů: Moábců) a jejich vztahem k Bohu. Teprve až to pochopili, mohl Bůh poslat zachránce, Ehúda, leváka (tehdy vnímáno jako postižení) a příslušníka nejmenšího a nejvíce opovrhovaného kmene Benjamín, jenž byl však Moábci nejvíce sužován, který tuto epizodu ukončil tím, že zabil tlustého moábského krále Eglóna (býčka) a vyburcoval Izraelce k tomu, aby Moábce vyhnali. I v našem pomyslném kotlíku problémů lze nalézt takové, které vznikly ze stejného důvodu jako vznikl útisk Izraelců Moábci (narušením našeho vztahu k Bohu – odsunutím jeho samého a toho, co on si přeje, na jinou kolej). Bude nám trvat méně či déle než 18 let, než si výše zmíněné provazby všimneme a zařídíme se podle toho?
26. kázání z 25. května 2024 „Neustálé přemýšlení o Bohu“ [Ž 16] {kázání na Růžovém paloučku}
Jan Amos Komenský (1592–1670) dospěl na základě pročítání Ž 16 k tomu, že radost a nadhled navzdory životním obtížím získáváme tím, že se obklopujeme myšlenkami na nebe, Boha a vše, co v Bibli poodhalil. Svou myšlenku rozpracoval v traktátu z roku 1622 „O ustavičném o Bohu přemyšlování“, který věnoval své ženě Magdaléně, od níž byl odloučen a již chtěl v těžké době povzbudit (Třicetiletá válka mezi katolíky a protestanty: pražská defenestrace, bitva na Bílé hoře, poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí). Patrně se tak žel nestalo, neboť těsně před tím, než si jej mohla přečíst, zemřela spolu s dvěma syny v Přerově na mor, čímž Komenský přišel o nedávno založenou rodinu.
25. kázání z 13. dubna 2024 „Sny, aneb Boží aktivita v noci“ [Jb 33,13–18; Da 4,7–15]
Bůh je aktivní, tj. snaží se na nás působit (ovlivňovat nás), nejen ve dne, nýbrž i v noci. Pokud nepostřehneme jeho působení ve dne (skrz situace, druhé lidi, naše myšlenky, do nichž vstoupí, kupř. při modlitbě či čtení Bible), zkusí to v noci skrz sny. Chce nás totiž chránit před tím, co dost často na sebe přivoláváme (viz Jb 33,13–18). Buď to udělá skrz klasický proces snu, který nastavil, totiž snu, kdy se s našimi prožitky promíchají obsahy v podvědomí, a my si tak ze snů, které na první pohled nedávají logiku, něco o sobě můžeme uvědomit (kam se ženeme, před čím naopak utíkáme, jaké jsou naše obavy, touhy a přání…), anebo skrz sen, do kterého napřímo vstoupí. Tak se stalo např. u Nebúkadnesara (viz Da 4,7–15). Zkusme Boha prosit večer o to, aby nám sen, který nám v noci vznikne, nastavil zrcadlo, abych v něm zahlédli něco, na čem můžeme po probuzení v souvislosti s naší osobou pracovat.
24. kázání z 23. března 2024 „Kniha Sofonjáš a Den Hospodinův“ [Sf 1–3]
Malý prorok Sofonjáš, 9. v pořadí, dostal od svých rodičů jméno „Bůh (se) skryl“ – v době jeho narození se z národa, který Bůh vytvořil, vytratila takřka možnost Boha poznávat (odpadlí kněží, proroci, králové…). Bůh si však Sofonjáše použil k tomu, aby ukázal, že ho stav jeho národa (i okolních národů) nenechává chladným a brzy dá věci do pořádku – radikálně do situace řízne. Den, kdy se tak stane, nazývá Dnem Hospodinovým. Dojde při něm ke sklizení všeho (viz Sf 1,2) – zem zůstane prázdná: bez zvířat a bez lidí. Je zde však možnost se skrýt, v Bohu. Jak se to dělá? Viz Sf 2,3: „Hledejte Hospodina, všichni pokorní země, kdo jednáte podle jeho práva. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.“ I když Sofonjáš zmiňuje Den Hospodinův, ve skutečnosti jsou dva: jeden s malým „d“, který už proběhl, když Bůh dopustil, aby Babylóňané zničili Judsko, vyplenili chrám a povraždili obyvatele Jeruzaléma, příp. malou část odvlekli do zajetí. Druhý s velkým „D“ nastane na konci dějin, půjde o 2. příchod Ježíše Krista, po kterém zůstane země na 1000 let pro satana prázdná – bez zvířat a bez lidí.
23. kázání z 2. března 2024 „Píseň č. 3“ [Iz 6] {kázání k Večeři Páně}
Píseň č. 3 (Tebe, Boha, chválíme), kterou zpíváme vždy na konci slavnosti Večeře Páně, má svůj původ v křesťanském hymnu Te Deum laudamus (Tebe, Boha, chválíme), jehož autora, ani dobu či místo vzniku nikdo nezná (odhaduje se, že byla složena v či před 4. stoletím našeho letopočtu). Píseň má 3 sloky. První sloka se snaží předat myšlenku, že je mezi námi hříšnými lidmi a velikým Bohem nekonečně velký rozdíl, který bychom měli nějak v životě prožívat – kupř. skrz pokoru. Druhá sloka je trinitární – tj. hovoří o Trojici a vede nás k vědomí, že každá z bytostí Trojice se pro nás ujala nějaké role, za jejíž vykonání bychom měli projevit vděčnost a neměli bychom jim ve vykonávání dané role bránit. Třetí sloka by se dala shrnout větou „Pošli to dál“ – andělé v nebi (viz Iz 6) pochopili obsah 1. i 2. sloky, žijí podle toho a dělí se o to. Dělej to také tak.
22. kázání z 13. ledna 2024 „Podobenství o rybářské síti“ [Mt 13,47–50]
Sedmé podobenství z Ježíšovy Řeči v podobenstvích, zvané Podobenství o rybářské síti (Mt 13,1–52) hovoří o vlečné síti, jež mohla měřit na délku i 300 m. Ta zahrne vše možné: jak dobré, tak i špatné (dosl. zkažené a shnilé) ryby. Království nebeské, jež má svůj překryv s církví, tudíž obsahuje na čas jak dobré, tak i zlé lidi, kteří budou rozděleni anděly až po té, co dojde k ukončení zvěstování evangelia. Do té doby musí dobré ryby strpět společenství špatných. Oběma skupinám je toto společenství ovšem k dobru. Dobré ryby mohou duchovně růst pouze v diskomfortu, v prostředí, které je pro ně výzvou. Špatné ryby ze společenství dobrých ryb těží z toho, že se nachází v okolí, kde na ně působí pozitivně jak síť samotná (hlásání evangelia), tak i dobré ryby svým příkladem. Bůh ví, že toto společenství bude někdy pro dobré ryby utrpení. Ale jejich utrpení v porovnání s potenciální možností změny špatné ryby v dobrou stojí za to. Najděme klid a důvěru v Božím rozhodnutí, že Boží království zahrne až do skonání věku obě skupiny – jak ryby dobré, tak i špatné.
21. kázání z 30. prosince 2023 „Jíst med“ [Př 24,13–14; Dt 6,6–7]
Šalomoun vyzývá v Př 24,13–14 svého syna Rechabeáma k tomu, aby vnímal poznávání moudrosti (učení se jeho přísloví nazpaměť) jako jezení medu (hebr. dvaš), který je sladký. My jsme v pozici jeho syna. Jen musíme překonat dva základní problémy: (a) vzít vážně fakt, že Bůh nepředkládá učení se jeho slova nazpaměť jako bonus, disciplínu pro vyvolené, nýbrž jako požadavek pro každého, dokonce i děti (Dt 6,6–7), (b) vzít vážně fakt, že víra není v Bibli definována jako přijetí toho, že Bůh existuje (to je bráno jako samozřejmost), nýbrž jako vnášení vědomí Boží existence do osobních problémů (kupř. do problémů s nedostatečně fungující pamětí či s nedostatkem času a energie na učení se biblického mudrosloví, tj. knih Kazatel, Přísloví a Žalmů zpaměti). Je třeba se překlenout z nevěřícího věřícího do věřícího věřícího, který překážky nevnímá jako konec diskuze a danost, kde Bůh nemá místo, nýbrž jako podnět k boji a k pozvání Boha k jejich odstranění.
20. kázání z 23. prosince 2023 „Symbolika kalicha“ [Ž 16,5; 2Tm 11–13] {kázání k Večeři Páně}
Kalich byl pro lidi v biblických dobách něčím víc než jen kovovou, dřevěnou či hliněnou nádobou, ze které pili. Zpravidla vodu či víno. Měl svou symboliku: Kalich představuje v biblické symbolice lidský úděl, Boží plán, který Bůh stanovil pro daného člověka, skupinu lidí, národ či lidstvo jako celek. Když přijímáme kalich při památce Večeře Páně, dáváme tím najevo, že se ztotožňujeme (přijímáme) Boží plán, který Bůh pro Krista určil – to zahrnuje příjemné i nepříjemné. Jeho údělem (Božím plánem pro něj) bylo vítězství, a tak i my se stáváme přijetím kalicha vítězi spolu s ním. Boží plán pro něj (úděl) však též zahrnoval utrpení (pronásledování) – nutnost projít a vytrvat v přívalu zla, které na něj po celý život dotíralo. I toto bychom měli brát v potaz, když při VP bereme do rukou kalich. Jak jednou napsal Pavel Timoteovi v 2Tm 2,11–13: „Věrohodné je to slovo: Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít. Jestliže s ním vytrváme, budeme s ním i vládnout. Zapřeme-li ho, i on nás zapře. Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“
19. kázání z 18. listopadu 2023 „Role kazatele“ [Ef 4,11–15]
Kazatel (novodobá funkce suplující různé role 5 skupin zmíněných v Ef 4,11 – apoštolů, proroků, zvěstovatelů evangelia, pastýřů a učitelů) má připravit sbor na jeho úkol ve třech rovinách, jež vychází z Ef 4,12–15: (1) každý člen má svůj Bohem daný úkol vůči lidem vně církve (přivádět blíže ke Kristu rodinu, sousedy, spolupracovníky, přátele, známé, apod.), (2) každý člen má svůj Bohem daný úkol vůči sobě samému (růst v poznání Krista a stále více se mu podobat), (3) každý člen má svůj Bohem daný úkol vůči lidem uvnitř církve (budovat ji). Kazatelovou rolí je doprovázet a pomáhat členům na cestě k splnění úkolů ve všech třech zmíněných rovinách. Nemá být středobodem či řešitelem problémů, nýbrž duchovním průvodcem, dodávajícím povzbuzení, motivaci, napomenutí či radu na osobní cestě členů k Řešiteli problémů (Ježíši), který má jediný moc vyřešit nejen symptomy, ale i příčiny problémů.
18. kázání z 28. října 2023 „Halloween“ [1K 8,1–13]
Halloween (z angl. „All Hallows’ Eve“ = Předvečer Všech svatých) je svátkem, jehož jádro je dosledovatelné ke gaelskému Samhainu, slavenému od západu slunce 31. října, který byl typický pro své oběti (i lidské) a vírou, že se během něj stírá hranice mezi životem a smrtí, tj. padají bariéry pro setkávání a komunikaci živých s mrtvými. I když se jako křesťané jistě nesnižujeme k tomu, abychom jej slavili (tj. ztotožnili se s jeho hlavní myšlenkou) a ani nevyužíváme ty z jeho prvků, jejichž existence Boha uráží (kupř. sledování hororů), přesto v něm najdeme šedou zónu: neutrální prvky, na které se v dějinách nalepilo negativní pozadí (kupř. vyřezávání dýní či koledování) – ty vytváří kontroverzi podobnou té, kterou si prožili lidé v 1. století n. l. Šlo o tutéž věc (princip), ale s jiným kabátkem: jíst či nejíst maso obětované modlám a jíst či nejíst v chrámech, zasvěcených různým božstvům? Apoštol Pavel v 1K 8,1–13 vede k tomu, že jíst maso obětované modlám (přeneseně kupř. vyřezávání dýně a doplnění svíčkou pro zpestření pro děti, v případě, že cílem není uctívat démony) pro křesťana problém není (neohrožuje to jeho duchovní život), ale křesťan zde není sám. Měl by vzít v potaz i své okolí: Nevyloží si to špatně? Nebude to narušovat misii? Nebude to někoho, kdo má zkušenost s okultismem provokovat, vyvolávat bolestivé vzpomínky či svádět? Proto Pavel končí slovy: „A proto: je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu.“ (1K 8,13).
17. kázání z 14. října 2023 „Je to moje chyba…“
Po odpíchnutí se z Gn 3,8–13, které nám ilustrovalo, jak po Pádu člověk rád (a trefně!) svaluje vinu na druhé (bez schopnosti si plně uvědomit váhu viny vlastní), jsme sledovali tři teze: (1) Zaměření se na chyby ostatních úměrně znemožňuje zahlédnout chyby vlastní, (2) Démoni nevidí v námi prohraném pokušení cíl – je to pro ně pouze prostředek k dosažení cíle (překročení hrany, po níž se již nelze vrátit = hřích proti Duchu svatému) – cesta k tomuto cíli je postavena na našich nerozpoznaných a neřešených chybách, (3) Duch svatý milostivě působí proti důsledkům vyplývajících z teze č. 1 a teze č. 2. Zkusme před usnutím objevit na modlitbě 7 našich chyb z daného dne – uvědomme si, že jsme objevili 7 dlažebních kostek, které náš démon použije k vydláždění své cesty k cíli (našemu věčnému zatracení). Pak přijměme radostně fakt, že Duch svatý jeho plány rád zmaří, když mu k tomu dáme své svolení: Je připraven nás začít měnit. Tak se těšme do dalších dní na to, jaké situace a lidi Duch svatý pro to použije…
16. kázání z 1. září 2023 „Co to znamená být pokřtěn ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého?“ [Mt 28,18–20] {kázání ke křtu}
Na nejmenované galilejské hoře Ježíš pronesl Velké pověření (Mt 28,18–20), jehož součástí je i základ naší dnešní křestní formule (Mt 28,19b): „křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“. Tuto formuli obklopují a drží dvě ujištění: Ježíš je (1) všemohoucí a (2) všudypřítomný. Jméno odkazuje u Boha na charakter (v Bibli je jich něco okolo 200), takže pokřtít někoho ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého, znamená ponořit jej do Božího charakteru jako látku do barvy. Člověk tak dává veřejné svolení Trojici, aby do něj začala obtiskávat svůj charakter, aby ho začala měnit. Po boku s tím, který je všudypřítomný a všemohoucí, se takový člověk dává na cestu vlastní změny a pozívání druhých, aby Bohu dovolili smýt z nich zlé charakterové vady a nabarvit je jeho vlastním dobrým charakterem.
15. kázání z 29. července 2023 „Góg a Magóg“ [Zj 20,7–9; Ez 38–39; Gn 10]
Po miléniu bude následovat událost zvaná Góg a Magóg: Satan vzkříšené bezbožné svede k tomu, aby obklíčili a zaútočili na Nový Jeruzalém a tábor svatých, ve kterém se budeme nacházet my – vykoupení. Jak se mu to podaří, nevíme, ale patrně namluví vzkříšeným bezbožným, že je vzkřísila jeho moc. Když však zaútočí, ukáže se Bůh (Ježíš) ve své slávě a útok překazí: proběhne jeho korunovace, následně vyřčení rozsudku a jeho provedení (ohnivé jezero). Samotný název Góg a Magóg je šifrou, odkazující na Ez 38–39 a na Gn 10 – Jan touto frází vyjadřuje dvojí: (1) satanovi se podaří svést všechny bezbožné (nepřátele Božího lidu) bez výjimky (číselný součet fráze je 70 = číslo symbolicky označující počet všech národů mimo Izrael), (2) bude mu to houby platné… tak jako Gógovi z Magógu z nevyplněného proroctví v Ez 38–39. Celá událost má zodpovědět otázku, zda je ještě možné, že by se bezbožní (třeba mí rodiče, děti, vnoučata, přátelé…) po vzkříšení obrátili, kdyby dostali ještě jednu šanci. Událost Góg a Magóg ukáže, že nikoliv. Hřích každou bytost (lhostejno zda lidskou či andělskou) vede k tomu, že chce nejdříve zničit ostatní, pak Boha a nakonec sebe, a to úměrně svým schopnostem, možnostem a pocitu ohrožení. I kdyby dostali možností k nápravě či změně nekonečně mnoho, pakliže se dopustili hříchu proti Duchu svatému (a toho se dopustí všichni, kdo nebudou spaseni), nekonečně krát ji odmítnou…
14. kázání z 15. července 2023 „Milénium (tisíciletí)“ [Zj 20,1–6]
Milénium – tisíciletí (z lat. mille = tisíc a annus = rok) je jedna z klíčových zastávek v jízdním řádu světa, která bude mít odlišný dopad na různé typy bytostí: (a) satan a démoni budou přinuceni po 1000 let na zemi bez lidí, připomínající stav před stvořením, promýšlet povahu a dopady svých činů (Izraelci si tuto událost každoročně připomínali na konci Dne smíření obřadem s kozlem zvaným Kozel pro Azázela), (b) andělé (včetně našich andělů strážných) s námi konečně budou moci volně komunikovat a navazovat vztahy, (c) mrtví lidé zůstanou po celou dobu milénia mrtví, (d) žijící lidé (vykoupení) budou v nebi (!) soudit (přezkoumávat) životy bezbožníků a démonů se satanem i konečný rozsudek o každém z nich (Jednal Bůh s nimi vždy spravedlivě? Do jaké míry jednali oni dle principů vtisknutých do Desatera?), dále budou vychovávat děti, které se nenarodily, anebo v dětství zemřely, (e) Bůh – ten bude prožívat dosud největší radost, protože bude moci rozvíjet s námi vztah a sdílet radosti vesmíru, tak jak si to vždycky přál: bez překážek (kupř. neviditelnost či nutnost dopouštět zlo, aby se plně projevilo). Bůh dává do obsahu milénia vhled, abychom se měli na co upnout – čím se povzbuzovat.
13. kázání z 8. července 2023 „Výrok Ducha svatého o dobrých skutcích“ [Zj 14,13; Ef 2,10] {pohřební kázání}
Duch svatý, bytost, jejímž úkolem je vést lidi k dobrým skutkům, ve Zj 14,13 promluví. To se děje v Bibli poměrně vzácně. Řekne zde, že skutky těch, kteří zemřeli, jdou s nimi (dosl. je následují). Co je tím myšleno? Dobré skutky nezapadnou. Nezůstane jen u toho, že se posune život dárce a příjemce k lepšímu v moment vykonání skutku. Vzpomínky na dobré skutky v lidech skrytě pracují. Bůh nad nimi bdí – má je v patrnosti, tak jako má v patrnosti ty, kteří zemřeli. V pravý čas je dokáže vyvolat a použít si je pro své dobré plány – mohou se stát impulzem k přehodnocení životních hodnot a priorit u stále žijících, kteří je zažili. Konat dobro je jedním z cílů naší existence (Ef 2,10) a též jde o prostředek spolupráce s Bohem – je to totiž Bůh, který dobré skutky, tedy příležitosti pro pomoc druhým lidem, spoluvytváří (připravuje). Nyní jsme na cvičišti, kde si můžeme zmíněnou spolupráci v konání dobra s Bohem zkoušet. Přijde čas, kdy se setkáme s tím, který nám dobré skutky připravil – ten nám dá i plný vhled do ovoce, které tato spolupráce s Bohem v našem okolí přinesla.
12. kázání z 24. června 2023 „Strom života“ [Gn 2,9; Zj 22,2]
Člověk není Bůh, nemá sám v sobě neodvozený život. Musí být udržován naživu zvnějšku: Bohem, který k tomu určil strom života (dle EGW vypadá jako by byl z ryzího, průsvitného zlata s plody, které vypadají jako zlato, smíšené se stříbrem). Ten člověku dodává (patrně po stránce výživy) vše, co potřebuje k obnovení vitality. Satan v souvislostí s pádem člověka počítal s variantou, že ke stromu budou mít přístup i nadále – duchovně budou den ode dne více a více degradovat a bolest a utrpení se bude šířit do nekonečna. Bůh však milostivě zasáhne a člověku znemožní přístup ke stromu života – člověk umírá. Ježíš se však obětoval, aby mohl člověka vzkřísit, bez toho, aniž by jej kdokoliv mohl nařknout z toho, že by byl nespravedlivý a že by podporoval ve vesmíru hřích a zlo. Tím vybojoval pro člověka opět možnost jíst ze stromu života, a tím mu dal přístup k nesmrtelnému životu. Zlatý sedmiramenný svícen (menora) svým tvarem odkazovala na tento strom života – zároveň nesla symboliku světla, proto se v NZ vztahuje na věřící: Máme svítit – vyzařovat dobrou zprávu o stromu života, o tom, že Ježíš – světlo světa – pro nás vybojoval možnost z něj opět jíst. Dobrou zprávu o tom, že zde za nás zemřel, abychom my mohli věčně žít.
11. kázání z 6. května 2023 „Rispa“ [2S 21; Dt 21,22–23]
Rispa (= žhavý uhel), svého času Saulova ženina a později Abnérova milenka, měla dva syny: Armóna a Mefíbóšeta, kteří byli na Davidův příkaz popraveni. Sliboval si od toho usmíření Gibeóňanů, vůči nimž jeho předchůdce (Saul) rozpoutal genocidu, na kterou Bůh zareagoval tak, že na Izrael seslal hladomor. Tito dva muži však nebyli pohřbeni, čímž Izraelci porušili tzv. „právo smrti“ (Dt 21,22–23). Nepohřbení tehdy znamenalo vyjádření, že nemají nárok na věčný život. Rispa opatrovala rozkládající se těla svých synů tak dlouho (5 měsíců!), až si jejího počínání někdo všiml a ohlásil to Davidovi. Na to je David konečně nechal pohřbít a teprve poté (!) Bůh hladomor odňal. I když její počínání nemělo samo o sobě žádný efekt a smysl, udělala, co mohla a co morálně považovala za správné. Tím Bohu umožnila, aby si ji použil a aby jí dal nadlidskou sílu vydržet. Bůh od nás očekává, že uděláme to, co můžeme. Zbytek doplní. Nenechme se limitovat našimi limity – v naší bezmoci se vytváří prostor pro projevení Boží moci.
10. kázání z 29. dubna 2023 „Fenomén ‚ztotožnění se s druhými lidmi‘“
Mojžíš před zajetím, Daniel během zajetí a Ezdráš po zajetí – všichni vykazují prožívání fenoménu, který by se dal nazvat jako ‚ztotožnění se s druhými lidmi‘. Daniel to vyjadřuje ve své soukromé modlitbě z Da 9,4–19 (vztahuje na sebe hříchy druhých lidí). Ezdráš ve své modlitbě z Ezd 9,4–19 i činech (reaguje na zlo, které viděl u svých „bratří a sester“) a konečně Mojžíš, u kterého se tento fenomén projeví nejsilněji, a to při jeho prosbě, aby Bůh vymazal jeho jméno z knihy života (Ex 32,32). Fenomén spočívá v tom, že se tak silně identifikujeme s druhými a jejich problémy, že je začneme takřka vnímat jako své vlastní – to začne zostřovat náš pohled nejen na sebe sama, nýbrž i na druhé a na Boha, má to potenciál vytvářet bezpečnou atmosféru ve společenství, ale hlavně: Je to napodobování Božího příkladu (Sk 9,4). Uvědomujeme si, že je přímá úměra mezi našim vztahem k Bohu a mezi naší ochotou se ztotožňovat s hloupými, pyšnými, pokryteckými a zlými lidmi, kteří tvoří společenství těch, kteří se hlásí k Bohu?
9. kázání z 22. dubna 2023 „Eufemismus ‚usnout‘“ {pohřební kázání}
Smrt se běžně přirovnává ke spánku pro podobnost spícího a mrtvého (pro vnějšího pozorovatele se člověk nachází v klidu). V Bibli se však tato metafora používá z jiného důvodu: Po spánku následuje probuzení, tak jako po smrti následuje vzkříšení. Jde o snahu vyjádřit pozitivní fakt, že tzv. „první smrt“, se kterou se zde setkáváme, není konečnou stanicí. Každý jednotlivý spánek, ze kterého se ráno probudíme, by nám měl posloužit jako připomínka této naděje. Jsme na této zemi jako poutníci, kteří se sotva rozhlédnou po ne zrovna vábné krajině a už se musí uložit ke spánku. Ale díky Ježíši se probudíme do jiné a lepší reality, než do které jsme usínali.
8. kázání z 1. dubna 2023 „Modlitba jako sdílení se a modlitba jako boj“ [1Te 5,17 & Da 10,1–Da 11,1]
Modlitba má dva základní módy (způsoby): buď jako sdílení se s Bohem (třeba co pár desítek minut) o tom, co v nás vzbudilo pozitivní či negativní emoce – viz Nehemjáš v Neh 2,4 či Neh 6,14, anebo jako boj. Příkladem boje na modlitbě pro nás může být Daniel, který se už jako starý dozvěděl o problémech lidí, kteří na rozdíl od něj mohli z Persie odejít zpátky do své domoviny. Daniel v Da 10 popisuje vidění, které dostal u řeky Chidekel (Tigris) v r. 536 př. n. l. za vlády Kýra a jeho syna (ve funkci koregenta) Kambýsesa. V tomto vidění spatřil Míkaela (= Ježíše), což pro něj byl nejbolestivější zážitek života: v podstatě začal jako hříšný člověk v přítomnosti Boha v bolestech umírat. Tuto zkušenost mu Bůh dal proto, aby viděl, jak mocná bytost stojí na jeho straně (a také na straně Božího lidu). Navíc mu anděl Gabriel, který ho ve vidění posiloval, aby ho přežil, pověděl, že jeho modlitba byla vyslyšena, ale že její splnění bylo pozdrženo bojem, který probíhal mezi ním a ochráncem perského království (démonem, patrně však satanem osobně). A právě Danielova vytrvalost v modlitbě umožnila boj dobojovat do zdárného konce, při kterém přispěchal Gabrielovi na pomoc Míkael. Pokud i my na modlitbě zápasíme o sebe či druhé, Bůh vysílá anděly, aby naše přání splnili. Avšak ti naráží na odpor démonů – naše vytrvalost v modlitbách určuje, zda bude boj dobojován do konce a zda bude splněno to, oč jsme žádali a s čím Bůh souhlasil. Proto Pavel žádá o modlitby (kupř. 2Te 3,1) a proto nabádá k vytrvalosti (kupř. Ef 6,18)…
7. kázání z 4. března 2023 „Zvěstujete smrt Páně… aneb význam metafor vykoupení a smíření“ [1K 11,26] {kázání k Večeři Páně}
Pavel nás upozorňuje, že při VP zvěstujeme smrt Páně, dokud on nepřijde – co to tedy přesně zvěstujeme? Smrt Ježíše, 100% člověka a zároveň 100% Boha, se v Bibli přibližuje lidem skrze různá obrazná vyjádření – metafory. Dvě nejdůležitější jsou vykoupení a usmíření. Vykoupením říkáme, že nás dostal ze stavu, ze kterého jsme se sami nebyli schopni dostat – z otroctví hříchu. Usmířením vyjadřujeme fakt, že Bůh vyřešil Ježíšovou smrtí své dilema vůči člověka: jednak jej nekonečně miloval (tudíž si přál jeho věčný život), zároveň však kvůli své spravedlnosti nekonečně nenáviděl hřích (tudíž jej musel odstranit, spolu s hříšníkem, kterého, jak už víme, nekonečně miloval). Ježíš vzal svou smrtí potrestání na sebe – stal se pro nás hříchem, prožil druhou smrt, odloučení od Boha, a tím umožnil hříšníkovi, kterého nekonečně miluje, věčný život. Zároveň neporušil jednu z klíčových vlastností svého charakteru: spravedlnost. Zkusme si při přijímání symbolů VP (chleba a vína) uvědomit, že Ježíš za nás zemřel, a skrze tyto dvě metafory, co to pro nás znamená…
6. kázání z 25. února 2023 „Abijáš“ [1 Kr 14,1–18]
Abijáš [dosl. Mým Otcem (je) Hospodin], prvorozený syn Jarobeáma I., krále severního Izraele, se rozhodne jako jediný ze své rodiny postavit se proti modloslužbě ve své rodině – prožije si tak šílený tlak zvnějšku, ke kterému se přidá i tlak zevnitř: smrtelně onemocní a nakonec zemře. Bůh do jeho „nesmyslného“ utrpení vloží smysl: skrze rozdíl ve způsobu, jakým zemře on jako dobrý (pohřeb) a zbytek jeho rodiny jako zlí (sežrání psy a nebeským ptactvem), vyšle všem Izraelcům svedeným k modloslužbě signál, aby se k němu vrátili zpět. O tom však Abijáš nic, narozdíl od nás čtenářů, nevěděl (zemřel bez této informace) – jednou v nebi se však setká, patrně s desetitisíci těmi, kteří budou v nebi spolu s ním díky tomu, že tento signál, jehož bylo Abijášovo utrpení součástí, přijali: Pakliže vnímáme Boha jako svého Otce a sebe jako jeho děti, dostaneme-li se do sebehoršího utrpení, Bůh do něj vstoupí a dá mu takový smysl, abychom, když se na něj podíváme zpětně, uznali, že stálo za to jím projít.
5. kázání z 4. února 2023 „Kniha života a záznamy o našich motivech, činech a jejich následcích“
Kniha života představuje seznam těch, kteří budou spaseni, tedy těch, kteří budou občany nebe a následně Nové Země, města zvaného Nový Jeruzalém, místa, kde budeme moci být Bohu nablízku (Iz 4,3). Dobrá zpráva: Naše jména jsou v ní a máme se z toho radovat (Lk 10,20). Špatná zpráva: Naše jméno z ní může být vyškrtnuto (viz Zj 3,5). Jelikož důvodem pro vyškrtnutí je hřích (Ex 32,33), potřebujeme Ježíše, který snímá naše hříchy. Aby to mohl udělat, musel se za nás obětovat, proto se také kniha života nazývá knihou toho zabitého Beránka (Zj 13,8), čímž se odkazuje na to, jakou cenu bylo potřeba zaplatit za to, aby v ní naše jména mohla zůstat. Naše jména figurují i v tzv. knize skutků, tedy v záznamech, pořízených našimi anděly strážnými, kteří nám byli přiděleni při narození a provází nás od kolébky do hrobu. Během našeho života zaznamenávají nejen naše činy, ale i motivy, které za nimi stály, a také následky našich činů. Jednou do nich při soudu nahlédneme (možná jako ve filmu či ve virtuální realitě). Avšak nejen my, nýbrž i druzí (Lk 12,2–3). Žijme s vědomím, že jsme ve vesmíru, který Bůh nastavil tak, že v něm nelze nic natrvalo skrýt. V pravý čas Bůh plně odkryje realitu životů každého z nás, kterou jeho andělé pečlivě zaznamenávali.
4. kázání z 28. ledna 2023 „Rosa“ [Mi 5,6]
Micheáš Mórešetský, malý prorok z jižního Judska, žijící v 8. st. př. n. l., pronesl výrok, který pracuje s motivem rosy: I bude pozůstatek Jákoba uprostřed mnoha národů jako rosa od Hospodina, jako vláha pro bylinu, která neskládá naději v člověka, nečeká na syny lidské. (Mi 5,6). Pozůstatek Jákoba, tedy ti, kterým nejprve na druhých moc nezáleželo a zároveň ti, kteří si prošli zkušeností „exilu“, kdy na ně Bůh dopustil to, co si nadrobili, aby je očistil, tak tento pozůstatek má být pro druhé rosou – ne nějakým bonusem, ale něčím, co přináší osvěžení, život a růst (rosa byla v tehdejší oblasti, kde byl déšť vzácný, životně důležitá). Boží lid – rosa – má počítat s tím, že je Bůh vysílá mezi národy (tedy tehdy spíše nepřátele než obyvatele zemí, kde by se jelo na dovolenou…) a také s tím, že na svůj úkol sami o sobě nemají. Rosa od Hospodina se bude vyznačovat tím, že nebude spoléhat na vlastní sílu, inteligenci a moudrost, ale bude hledat toto všechno u samotného Boha – teprve pak bude rosa rosou a přinese druhým to, co si Bůh přeje.
Agúr (možná ne-Izraelita, možná Šalomoun) ve své modlitbě (Př 30,7–9), jediné v mudroslovné knize Přísloví, prosí Boha o dvojí: ochranu před (1) šálením (klamem / prázdnotou – viz i Ježíšovo varování z Mt 12,36 před planými slovy) a lží, (2) chudobou a bohatstvím (krajními polohami). Usiloval totiž o zlatý střed – polohu, ve které budeme mít to, co potřebujeme a ne moc nad to, ani pod to. Tato poloha totiž přináší nejméně duchovních nebezpečí (pokušení). Nejde mu jen o to, co chudoba, příp. bohatství přinese jemu, ale zabírá do rovnice i Boha (záleží mu na tom, jak se jeho rozhodnutí dotknou jeho vztahu s Bohem). Konečně si uvědomuje, že v tomto všem, nemůže nic změnit on sám – je to ve svrchovaných Božích rukou; proto svou prosbu namíří na Boha, prosbu, která by se měla v roce 2023 stát i naší prosbou.
To, že se v nebi, potažmo na Nové zemi, setkáme se zvířaty, je neoddiskutovatelný fakt. Můžeme však mít naději, že se zde setkáme s našimi domácími mazlíčky, se kterými jsme si vytvořili pouto? Jak se popasovat s otázkou Božího charakteru (především lásky a spravedlnosti), když každý den umírá (i v důsledku mučení) několik desítek miliónů zvířat, kterým Bůh dal schopnost prožívat bolest, strach a lásku, a zároveň jim dal nemalou dávku inteligence? To vše s vědomím, že netrpí – na rozdíl od nás – kvůli své vlastní vině a hříšnosti… Prošli jsme si 7 biblických zastávek (Ž 36,7; Mi 4,6–8; Jon 4,11; Ex 23,12; Oz 2,20; Ř 8,18–22; Lk 12,6), které ukazují, že Bůh má ke zvířatům vztah daleko láskyplnější a užší než jsme mnohdy ochotni si připustit. Ačkoliv Bible není jednoznačná v otázce, kterou jsme si položili výše, je jednoznačná v tom, že nezmiňuje ani jednu překážku pro vzkříšení zvířat (včetně našich domácích mazlíčků). Je tedy na místě vést děti i sebe k důvěře, že Bůh je vítěz, který miluje celé své stvoření a bojuje o ně (ne pouze o člověka). Najde takové řešení, které oslaví jeho nekonečně dobrý charakter, řešení, za které mu budeme jednou všichni vděčni.
Na přelomu Zj 1 a Zj 2 (konkrétně ve Zj 1,16.20) se dovídáme o tom, že Ježíš drží ve své pravici sedm hvězd – anděly sedmi církví. Lze je vykládat jak jako nebeské Bohem stvořené bytosti (anděly), tak i jako pozemské Bohem stvořené bytosti (lidi). Každý sbor, včetně naší Roubaniny, má svého anděla, který má daný sbor na starosti a přijímá rozkazy od archanděla (Ježíše Krista), v jehož jménu směřujeme k Bohu své prosby. Každý sbor, opět včetně i naší Roubaniny, má své lidské hvězdy, tedy osoby, které jsou, jako tečky na obloze v noci pro člověka v 1. století, zdrojem světla pro druhé, když se nachází v temnotě, jsou orientačními body: je to především starší sboru, kazatel, potažmo i výbor. Ti, kteří mají ve sboru vliv (tzn. patří mezi onu hvězdu, kterou Bůh drží ve své pravici), by si měli uvědomit, odkud jejich vliv pochází a komu se jednou z něj budou zodpovídat. A ti, kteří jsou pod vlivem této hvězdy či hvězd, by si měli uvědomit, že s rostoucím vlivem rostou i útoky padlé hvězdy na ty dosud nepadlé: Hvězdy sice investují svůj čas a energii do pomoci druhým ve sboru, ale sami potřebují mnohdy modlitební pomoc víc, než si to někdy jsou ochotni připustit, právě od těch, kterým svítí.